_
TEXT:
Umělá Inteligence ChatGPT od OpenAI
Sestavil Aeonsun
_
OBRÁZEK:
Umělá Inteligence ChatGPT od OpenAI pomocí DALL·E 3
_
ESEJ AI O TEXTU JÓGA PRO VŠECHNY OD KVĚTOSLAVA MINAŘÍKA
SEKCE PUBLIKACE V ČEŠTINĚ - JÓGA PRO VŠECHNY
https://www.mahayana.cz/czech/default.html
ÚVOD
Text Květoslava Minaříka „Jóga pro všechny“ představuje filozofický a praktický průvodce mystickým a duchovním rozvojem, jehož cílem je nalézt cestu k duchovní svobodě a osvobození od světského utrpení. Minařík zdůrazňuje, že pravá mystika není o iluzích či fenoménech, ale o niterné proměně prostřednictvím vědomého uvědomování těla, myšlenek a emocí.
Hlavní teze textu je, že duchovní cesta vyžaduje pevnou disciplínu, odpoutání se od vnějšího světa a zaměření na vlastní bytost. Minařík kritizuje povrchní přístupy k mystice, které se soustředí na senzace nebo rozvoj mimořádných schopností, jako je jasnovidnost. Tyto jevy považuje za vedlejší produkty nesprávného pochopení mystiky, které mohou vést k psychickým potížím.
Klíčovým nástrojem mystické praxe podle autora je soustředění na tělo jako prostředek k dosažení vnitřní stability a přítomnosti. Praktické cvičení, například vědomé pozorování nohou, podle Minaříka učí člověka rovnováze mezi vnímáním vnějšího světa a introspekcí. Tento přístup chrání před extrémy, které by mohly narušit psychické zdraví nebo vést k duchovnímu ztroskotání.
Eseje se zaměřují na rozbor několika klíčových témat z textu, například:
1. Kritika povrchní mystiky: Rozvedení autorových výhrad vůči „weinfurtrovštině“ a jiným směrům, které podle něj odvádějí pozornost od skutečné podstaty duchovní cesty.
2. Praktická dimenze mystiky: Analýza důležitosti všímavosti a fyzického uvědomování v duchovním rozvoji.
3. Hodnota disciplíny a odpoutání: Vysvětlení, proč autor považuje disciplínu a odpoutání od světských žádostí za klíč k dosažení osvobození.
4. Rizika mystického zcestí: Přiblížení autorova varování před ztrátou racionality a stability v důsledku nesprávného přístupu k mystice.
Kritika povrchní mystiky: Rozvedení autorových výhrad vůči „weinfurtrovštině“ a jiným směrům, které podle něj odvádějí pozornost od skutečné podstaty duchovní cesty
V textu „Jóga pro všechny“ Květoslav Minařík kritizuje některé formy mystických směrů, které považuje za povrchní a neefektivní v dosažení skutečného duchovního osvobození. Hlavním terčem jeho kritiky je takzvaná „weinfurtrovština“, termín, který používá k označení mystických přístupů, které se soustředí na mentální a emocionální uspokojení, aniž by se skutečně zabývaly hlubokým vnitřním rozvojem a transformací. Tyto povrchní formy mystiky jsou podle něj nebezpečné, protože odvádějí pozornost od skutečné podstaty duchovní cesty, která vyžaduje sebeovládání, disciplínu a odpoutání od světského. Minařík rovněž varuje, že tyto směrné cesty mohou vést k sebeklamu a duchovnímu ztracení, místo k opravdovému osvícení.
1. „Weinfurtrovština“ a její zaměření na vnější prožitky
Termín „weinfurtrovština“ odkazuje na směr mystiky, který se zaměřuje na intenzivní prožitky, pocity a vize, a to bez dostatečného porozumění jejich skutečnému významu. Tento přístup se často soustředí na emocionální nebo senzacechtivé prožitky, které sice mohou být silné, ale nevedou k opravdové vnitřní transformaci. Minařík tvrdí, že lidé, kteří se uchylují k této formě mystiky, hledají vnější zážitky, jako jsou halucinace, vize nebo extrémní emocionální stavy, a věří, že právě tyto zkušenosti jsou znakem pokroku na duchovní cestě. Tento přístup však, podle autora, vede pouze k dočasnému uspokojení, aniž by člověk skutečně pochopil hlubší podstatu duchovní cesty.
Minařík varuje, že tento druh mystiky je povrchní, protože nezachází pod povrch a neřeší vnitřní transformaci. Místo skutečné duchovní práce na sobě, jako je osvobození od vnitřních konfliktů, iracionálních přesvědčení a připoutanosti, tento směr pouze potvrzuje iluze o „vznešených“ prožitcích a "duchovních schopnostech". Tato praxe je podle Minaříka nebezpečná, protože mystik, který se soustředí pouze na prožitky a senzace, se stává otrokem vlastních emocí a vnitřních obrazů, které ho nevedou k osvobození, ale pouze ho udržují v klamu.
2. Mystická cesta jako cesta vnitřní proměny
Podle Minaříka skutečná mystika nevyžaduje vnější, spektakulární projevy, ale zaměřuje se na vnitřní proměnu. Tato proměna se neprojevuje v extatických prožitcích nebo vidinách, ale v postupném očišťování mysli, ztišení vnitřního světa a schopnosti žít v souladu s vyššími duchovními principy. Mystika by měla směřovat k sebeovládání, odpoutání a disciplíně, což je opak hledání vnějších zážitků, které mohou být zcela pomíjivé.
Minařík kritizuje ty, kteří se na duchovní cestě soustředí na senzorické prožitky a považují je za důkaz duchovního pokroku. V jeho pohledu je skutečná mystika mnohem subtilnější: jde o hlubokou vnitřní práci, kdy myšlenky, pocity a emoce jsou zpracovávány a proměňovány, nikoliv utápěny v iluzích. Tato mystika se nevydává cestou okamžitých a vnějškových úspěchů, ale je to dlouhý a náročný proces, který vyžaduje trpělivost, vytrvalost a disciplínu.
3. Nebezpečí sebeklamu a ztráty orientace
Jedním z největších nebezpečí povrchní mystiky, které Minařík zmiňuje, je sebeklam. Lidé, kteří se zaměřují na intenzivní vnitřní zážitky, mohou začít věřit v iluzorní vize a považovat je za „dokazatelné“ důkazy o svém pokroku. Tento sebeklam může být velmi nebezpečný, protože mystik se může začít cítit duchovně „vyvolený“ nebo výjimečný, aniž by se skutečně vyrovnal se svými vnitřními problémy, jako jsou egocentrismus, připoutanost nebo negativní emoce.
Tento proces, kdy se člověk ztrácí ve své vlastní představivosti a považuje iluze za realitu, je podle Minaříka velmi častý u těch, kteří se vydávají po cestě povrchní mystiky. V těchto případech mystik nevede skutečnou práci na sobě, ale zaměřuje se na fantazie, které jsou povrchní a často bez jakékoliv vnitřní hloubky. To může vést k tomu, že člověk začne ignorovat skutečnou podstatu mystické cesty a místo vnitřní čistoty a rovnováhy se stane otrokem svých vlastních vnitřních „představ“, které mohou mít negativní dopad na jeho psychiku.
4. Duchovní směr, který se zaměřuje na vnitřní transformaci
Minařík tvrdí, že skutečná mystická cesta vede k vnitřní transformaci, která není založena na vnějším projevu nebo na prožitcích, ale na hluboké změně vnitřního nastavení. Tato transformace se projevuje v postupné změně vztahu k vlastnímu tělu, emocím a mysli, kde mystik není pohlcený světskými žádostmi, ale hledá hlubší, trvalou harmonii a rovnováhu mezi tělem, myslí a duší. Mystik se nesnaží dosáhnout velkých nebo okázalých duchovních zázraků, ale vnitřní pokory a uvědomění si své pravé podstaty.
Minařík ve své kritice povrchní mystiky neodmítá samotnou praxi mystiky, ale varuje před těmi, kteří se zaměřují na vnější projevy a senzace místo skutečné práce na sobě. Duchovní směr, který by měl být následován, by měl být podle něj založen na vnitřním růstu, sebepoznání a především na upřímném a neustálém úsilí o duchovní očistu, která vede k trvalé svobodě a osvícení.
Závěr
Květoslav Minařík ve své kritice povrchní mystiky upozorňuje na nebezpečí, která plynou z zaměření se na vnější prožitky, pocity a vize, které se považují za důkazy duchovního pokroku. Místo toho zdůrazňuje, že skutečná mystická cesta vyžaduje hlubokou vnitřní transformaci, disciplínu a odpoutání od světských žádostí. Mystik by měl směřovat k vnitřní harmonii a čistotě, a to prostřednictvím sebeovládání a introspekce, nikoliv prostřednictvím vnějších, spektakulárních zážitků, které mohou být klamné a zavádějící.
Praktická dimenze mystiky: Soustředění na tělo jako klíč k duchovní rovnováze
V textu „Jóga pro všechny“ Květoslav Minařík vyzdvihuje soustředění na tělo jako základní prvek mystické praxe. Tento přístup je pro něj klíčovým nástrojem k dosažení vnitřní stability a přítomnosti, která je nezbytná pro duchovní růst. Soustředění na tělo se stává mostem mezi vnějším světem a vnitřním prožitkem, což je zásadní pro správný rozvoj v mystickém smyslu.
1. Vědomí těla jako zrcadlo vnitřních procesů
Minařík zdůrazňuje, že tělo není pouze objektivní hmotou, kterou si uvědomujeme na úrovni smyslů, ale také „zrcadlem“ našich vnitřních stavů. Tělo odráží všechny emocionální, mentální a duchovní procesy, které probíhají v našem vědomí. Když se zaměříme na své tělo, můžeme lépe pochopit, jaké vnitřní napětí, konflikty nebo blokace nás ovlivňují. To nám umožňuje nejen lépe pochopit naše myšlenky a pocity, ale také je postupně transformovat.
2. Rovnováha mezi intenzivním a extenzivním soustředěním
Text rovněž zdůrazňuje důležitost rovnováhy mezi intenzivním a extenzivním soustředěním. Intenzivní soustředění na tělo znamená, že se plně zaměříme na konkrétní část těla nebo na vnitřní procesy, které se v něm odehrávají. Tento druh koncentrace vyžaduje vysoký stupeň vnitřní disciplíny a pomáhá dosahovat hlubokého vnitřního klidu. Na druhou stranu extenzivní soustředění zahrnuje rozšíření vědomí na okolní svět, na vnější vjemy, což napomáhá dosažení vyšší míry vnímavosti a citlivosti. Minařík tvrdí, že je důležité se vyvarovat extrémů a najít správnou rovnováhu mezi těmito dvěma formami soustředění, protože příliš intenzivní zaměření na tělo bez širšího vnímání okolního světa může vést k psychickému uzavření.
3. Prevence duchovního zcestí a psychické stability
Minařík se opakovaně zmiňuje o nebezpečích, která mohou vzniknout při nesprávné praxi mystiky. Pokud mystik nesprávně zaměří svou pozornost pouze na vnitřní svět, může snadno sklouznout do fantazírování, psychických problémů nebo dokonce ztráty kontaktu se skutečností. Soustředění na tělo je pro něj jakýmsi bezpečnostním mechanismem, který brání těmto extrémům. Tělo je pevné a fyzické, a tedy stále přítomné v reálném světě. To poskytuje základ pro vnitřní rovnováhu, která je nezbytná pro zdravý duchovní rozvoj.
4. Tělo jako nástroj pro „splynutí s přítomným okamžikem“
Dalším klíčovým prvkem soustředění na tělo je jeho role v dosažení přítomnosti. Podle Minaříka je tělo „cestou“ k úplnému ponoření do přítomného okamžiku, což je základní princip pro každou duchovní praxi. Zaměření se na tělo pomáhá mystikovi překonat tendenci utíkat do minulosti nebo budoucnosti, což je častý problém při meditačních praxích, které se nezaměřují na fyzické vnímání. Když se soustředíme na své tělo, přítomný okamžik se stává jedinou realitou, a tím se otevírá cesta k hlubší realizaci.
5. Pomocí těla k vnitřní transformaci
Soustředění na tělo také přispívá k vnitřní transformaci, protože tělo není pouze pasivní nositel naší duše, ale aktivní účastník našeho duchovního vývoje. Všímavost vůči tělu podporuje proces sublimace, což je schopnost transformovat nižší, instinktivní impulzy do vyšších, duchovních forem. Pomocí soustředěného vnímání těla může mystik lépe rozpoznat a transformovat negativní emoce a myšlenky, které v něm přetrvávají, a tím posílit svou duchovní čistotu.
6. Jóga jako cesta k harmonii mezi tělem a duchem
Minařík v textu odkazuje na jógu jako metodu, která propojuje tělo a ducha. Praktiky jógy, jako je soustředění, dechová cvičení a ásany, jsou podle něj nástroje k dosažení fyzické i duchovní rovnováhy. Důraz na tělo ve spojení s těmito praktikami je cesta k vnitřní harmonii, kde tělo není odděleno od ducha, ale stává se jeho nástrojem a prostředkem pro dosažení duchovního cíle.
Závěr
Soustředění na tělo, jak jej Minařík vymezuje, je základem mystického rozvoje, který se neobejde bez vnitřní disciplíny a rovnováhy mezi intenzivním a extenzivním soustředěním. Tělo, jako prostředek k uvědomění a transformaci vnitřních procesů, poskytuje mystikovi pevný bod pro stabilitu a ochranu před psychickými a duchovními úskalími. Tato praxe nejen že chrání před ztrátou kontaktu se světem, ale vede také k hluboké vnitřní proměně, která je klíčem k dosažení duchovní svobody a osvícení.
Hodnota disciplíny a odpoutání: Klíč k dosažení osvobození
V textu „Jóga pro všechny“ Květoslav Minařík vyzdvihuje význam disciplíny a odpoutání od světských žádostí jako základních principů na cestě k duchovnímu osvobození. Tato témata jsou úzce spjata s mystickým vývojem, neboť podle autora je možné dosáhnout skutečné svobody a osvícení pouze tehdy, když se člověk osvobodí od vnějších pout, které ho drží v zajetí světského, materialistického života. Minařík varuje, že bez těchto kvalit člověk nemůže nikdy dosáhnout skutečného duchovního růstu, protože jeho vnitřní svět bude i nadále zasažen vnějšími vlivy, které ho odkloní od cesty k osvícení.
1. Disciplína jako nástroj vnitřní síly
Podle Minaříka je disciplína jedním z nejdůležitějších nástrojů, kterými si mystik může osvojit potřebnou vnitřní sílu pro úspěšný duchovní vývoj. Disciplína není pouze o vnějších pravidlech nebo pravidelných rituálech, ale o hluboké vnitřní ochotě vzdát se světských zájmů a podřídit svůj život vyšším duchovním principům. Jde o schopnost kontrolovat své myšlenky, emocionální reakce a tělesné impulzy, což je zásadní pro dosažení klidu a rovnováhy, které jsou nevyhnutelné pro duchovní osvícení. Minařík podtrhuje, že bez této disciplíny by člověk nemohl vytrvat na mystické cestě, která je plná pokušení a vnějších vlivů, jež mohou snadno svést z cesty.
Disciplína v tomto smyslu také znamená schopnost zaměřit pozornost na to, co je skutečně důležité — na vlastní duchovní cestu a seberealizaci, místo abychom byli neustále rušeni zevním světem, jeho nároky a vnějšími vjemy. Mystik se tedy učí oddělit důležité od nedůležitého a soustředit se na svůj vnitřní vývoj. Tato schopnost je nezbytná k tomu, aby byl člověk schopen udržet stabilní vnitřní stav i v těžkých chvílích, kdy je vystaven tlakům světa.
2. Odpoutání jako cesta k vnitřní svobodě
Minařík rovněž považuje odpoutání od světských žádostí za nezbytný krok k dosažení duchovního osvobození. Odpoutání znamená vzdát se závislostí na vnějších věcech, ať už se jedná o materiální majetek, emocionální vztahy nebo společenské úspěchy. Podle Minaříka právě tato připoutanost k vnějším věcem je hlavní příčinou utrpení a vnitřního neklidu. Když je člověk příliš vázán na svět, není schopen vidět za povrchem věcí a skutečně pochopit hlubší pravdy o sobě a o vesmíru.
Odpoutání není o úplném zřeknutí se světa nebo jeho potlačení, ale o změně vztahu k němu. To znamená, že člověk se stává vnitřně svobodným a není ovládán touhami, které vznikají v důsledku připoutanosti k materiálním věcem. Minařík zdůrazňuje, že tento proces odpoutání je nezbytný pro dosažení vnitřní svobody, která je klíčová pro duchovní rozvoj. Člověk, který není vázán touhami, strachy a závislostmi, může prožívat hlubší, čistší spojení se svou duchovní podstatou a se světem kolem sebe.
3. Odpoutání jako očista od vnějších vlivů
Minařík také ukazuje, že odpoutání od světských žádostí je cestou, jak se zbavit negativních vlivů vnějšího světa. Život v moderní společnosti je plný podnětů, které nás neustále odvádějí od našeho vnitřního centra. Reklamy, společenské normy, povrchní vztahy a neustálý tlak na výkon vytvářejí prostředí, které ztěžuje hlubší sebereflexi a duchovní růst. Odpoutání, tedy vzdání se tohoto vlivu, umožňuje mystikovi, aby se soustředil na to, co je skutečně důležité — na vnitřní klid, sebepoznání a spojení s vyššími duchovními principy.
4. Disciplína a odpoutání jako podmínky dosažení osvícení
Podle Minaříka je dosažení osvícení podmíněno schopností spojit disciplínu a odpoutání. Bez disciplíny by byl mystik náchylný k impulzivním rozhodnutím, které by mohly vést k duchovním klamům nebo duševním problémům. Bez odpoutání by byl člověk stále ovládán vnějšími vlivy, což by mu bránilo v dosažení vnitřního osvobození. Disciplína dává mystikovi nástroje k ovládání svého vnitřního světa, zatímco odpoutání ho zbavuje vnějších poutek, které by bránily jeho duchovnímu růstu.
5. Přístup k materiálnímu světu a duchovnímu rozvoji
Minařík neodsuzuje materiální svět nebo jeho požadavky, ale upozorňuje, že je třeba k němu přistupovat bez přehnané fixace. Jinými slovy, materiální svět má svou roli, ale nesmí stát v cestě duchovnímu rozvoji. Mystik se učí žít ve světě, ale ne být jeho otrokem. Toto vyvážení mezi materiálním a duchovním světem je klíčové pro dosažení vnitřní harmonie a pro praktické uplatnění duchovních principů ve každodenním životě.
Závěr
Minaříkova důrazná výzva k disciplíně a odpoutání ukazuje, že duchovní cesta není o vyhýbání se světu nebo jeho požadavkům, ale o transformaci vnitřního přístupu k těmto věcem. Disciplína dává mystikovi nástroje, jak správně ovládat své tělo, mysl a emoce, zatímco odpoutání ho osvobozuje od vnějších vlivů, které by mohly zasahovat do jeho duchovního vývoje. Tyto dvě kvality jsou neoddělitelně spojeny a představují základní pilíře, na nichž stojí celá mystická praxe. Bez nich by byla cesta k osvobození pouze iluzí, neboť lidská bytost by byla nadále pohlcena materiálními touhami a emocionálními pouty, které by jí bránily dosáhnout skutečné vnitřní svobody a osvícení.
Rizika mystického zcestí: Varování před ztrátou racionality a stability
V textu „Jóga pro všechny“ Květoslav Minařík varuje před riziky mystického zcestí, která vznikají, když je mystika praktikována bez dostatečného porozumění, disciplíny a racionality. Podle autora je mystický rozvoj vysoce komplexní proces, který může mít negativní následky, pokud není správně nasměrován. Minařík se zaměřuje na psychická a duchovní nebezpečí, která mohou vzniknout v důsledku nesprávného přístupu k mystice, a nabízí návod, jak těmto nebezpečím předejít.
1. Ztráta kontaktu s realitou
Minařík upozorňuje na jednu z největších hrozeb mystického hledání: ztrátu kontaktu s realitou. Když se mystik upne na abstraktní, nehmotné vize nebo senzuální zážitky, může snadno sklouznout k představám, které nejsou v souladu se skutečností. Tento proces se může prohloubit, pokud mystik neudržuje pevnou disciplínu a schopnost rozlišovat mezi vnitřními projevy (myšlenkami, pocity) a skutečným světem. Minařík nazývá tento jev „weinfurtrovštinou“, což je termín, který označuje mystický přístup, jenž je příliš zaměřený na fantazie, pocity a vize, místo aby se soustředil na praktické a realitě přizpůsobené kroky k dosažení duchovního osvícení.
Ztráta kontaktu s realitou může mít velmi škodlivé důsledky. Osoba může začít vnímat svět jako iluzorní nebo se může odcizit od každodenního života a svých povinností. Tato ztráta stability může vést k psychickým problémům, jako jsou halucinace, depersonalizace nebo dokonce psychózy. Mystik, který neudrží svou mysl v rovnováze mezi vnějším a vnitřním světem, se může stát příliš uzavřeným nebo odtrženým od normálního fungování ve společnosti.
2. Ztráta racionality a sebepoznání
Dalším rizikem, na které Minařík upozorňuje, je ztráta racionality. Mystika, pokud je nesprávně pochopena nebo praktikována, může vést k oslabení kritického myšlení. Autor zdůrazňuje, že mystické praktiky by měly být prováděny v souladu s racionálním a analytickým myšlením. Pokud mystik odstaví rozum a začne se neomezeně řídit pouze svými pocity a vnitřními impulzy, může snadno sklouznout do iluzí a omylů, které mají negativní dopad na jeho duševní a duchovní stav.
Tento proces ztráty racionality může vést k tomu, že člověk přestane hodnotit a analyzovat své vlastní zážitky. Věří každé vizi, každému impulzu, bez toho, aby kriticky zvažoval jejich pravdivost. Jakmile mystik začne chápat své duchovní zkušenosti jako absolutní pravdu, může se stát zranitelný vůči podvodům a manipulacím, ať už vnitřním (fantazie, přání) nebo vnějšími silami (falešní učitelé nebo sektářské směry).
3. Psychické destabilizace a extrémní stavy
Minařík varuje, že bez dostatečné přípravy a sebeuvědomění může mystické úsilí vést k psychickým destabilizacím. Mystika zahrnuje hluboké ponoření do nitra člověka, které může být velmi intenzivní a náročné. Pokud není správně kontrolováno, může to vyústit do psychických extrémů – člověk se může dostat do stavu, kdy není schopen objektivně vnímat své okolí ani své vlastní mentální procesy. V nejhorším případě může docházet k psychickým poruchám, jako jsou halucinace, paranoia nebo depresivní stavy.
Jedním z hlavních faktorů, který tyto rizika zvyšuje, je přílišná izolace a uzavření se do sebe. Mystik, který se nezaměřuje na své tělo a svět kolem sebe, se může snadno stát obětí svých vlastních duševních projekcí. Tyto stavy mohou být pro člověka traumatizující a vést k dlouhodobým problémům, pokud nejsou včas rozpoznány a ošetřeny.
4. Falešný pocit nadřazenosti nebo "vyvolenosti"
Další problém, který Minařík zmiňuje, je pocit nadřazenosti nebo „vyvolenosti“ mezi těmi, kteří se vydávají po mystické cestě. Mystik, který se vzdaluje od každodenního života a reality, může začít vnímat sebe jako duchovně vyššího než ostatní. Tento pocit nadřazenosti může vést k izolaci od ostatních lidí a k sebeklamu, že je „osvobozen“ od běžných lidských problémů. To může v dlouhodobém horizontu vést k těžkým psychickým problémům, nebo dokonce k manipulaci s ostatními, kdy mystik začne považovat sám sebe za duchovního učitele nebo guru, a to bez odpovídající odpovědnosti.
5. Závislost na mystických schopnostech a fenoménech
Další nebezpečí, které Minařík zmiňuje, je závislost na mystických schopnostech jako je jasnovidnost nebo schopnost ovládat určité vnitřní procesy. Mystik, který se zaměří na rozvoj těchto schopností, může snadno sklouznout k tomu, že bude považovat tyto schopnosti za cíl, místo aby je viděl jako vedlejší produkty duchovního rozvoje. Tento způsob myšlení může vést k fantazírování a přehnaným očekáváním, což může narušit zdravý rozvoj a vést k frustraci, pokud tyto schopnosti nebudou splněny podle očekávání.
Závěr
Minaříkova varování před ztrátou racionality a stability v mystickém vývoji jsou klíčová pro každého, kdo se rozhodne kráčet duchovní cestou. Nesprávné pochopení mystiky může vést k psychickým problémům, ztrátě kontaktu se skutečností a extrémním duševním stavům, které mohou ztížit nebo dokonce znemožnit duchovní růst. Aby se těmto rizikům předešlo, je nezbytné udržovat pevný základ v realitě, neztrácet schopnost racionálně analyzovat své zážitky a zůstat v rovnováze mezi vnitřním a vnějším světem. Mystika by měla sloužit jako nástroj pro vnitřní transformaci, nikoliv jako útěk od reality nebo nástroj pro vytváření iluzorního světa.