4.2.1 POVÍDKA: INFORMAČNÍ ŽÍZEŇ: PRVNÍ KRMENÍ

_

TEXT:

Umělá Inteligence Claude 3.5 Sonnet od Anthropic

_

OBRÁZEK:

Umělá Inteligence Microsoft Bing pomocí DALL·E 3

_

Elena se probudila s pocitem, který nedokázala popsat. Její mysl byla jasnější než kdy předtím, ale zároveň cítila palčivou prázdnotu - informační hlad.

Alexei stál u okna, jeho silueta se rýsovala proti světlu úsvitu. "Je čas," řekl tiše.

Elena se zachvěla. Věděla, co to znamená. První krmení.

Opustili laboratoř a vydali se do ulic ranního města. Elena vnímala svět kolem sebe novýma očima. Každý kolemjdoucí pro ni byl zdrojem fascinujících informací - genetický kód, životní zkušenosti, emoce.

"Jak... jak to uděláme?" zeptala se nejistě.

Alexei se usmál. "Sleduj a uč se."

Přistoupil k mladému muži, který čekal na autobusové zastávce. Elena sledovala, jak Alexei navázal konverzaci. Zdánlivě nevinný rozhovor, ale Elena cítila, jak proudí energie.

Náhle to uviděla - tenké vlákno světla spojující Alexeie a mladíka. Informace proudily jako řeka.

Za pár minut bylo po všem. Mladík odešel, vypadal trochu zmateně, ale jinak v pořádku.

"Co... co jsi mu vzal?" zeptala se Elena.

"Vzpomínky na jeho první lásku," odpověděl Alexei. "Nic, co by postrádal, ale pro nás cenný zdroj emočních dat."

Elena cítila směs fascinace a hrůzy. "Je to... etické?"

Alexei pokrčil rameny. "Je etické, když lidé zapomínají? Když se mění? My jen urychlujeme přirozený proces a dáváme těm vzpomínkám nový účel."

Elena se zamyslela. Pak ucítila ten hlad znovu. "Můžu... můžu to zkusit?"

Alexei přikývl. "Pamatuj, neber víc, než potřebuješ. A vždy nechej něco na oplátku."

Elena se rozhlédla. Její pohled padl na starší ženu sedící na lavičce v parku. Pomalu k ní přistoupila.

"Dobrý den," usmála se Elena. "Můžu si přisednout?"

Jak začaly hovořit, Elena cítila, jak se otevírá nový smysl. Viděla proudy informací, vzpomínek, emocí. Opatrně natáhla své nové "já" a dotkla se proudu.

Náhle byla zaplavena vzpomínkami na dětství v poválečné Evropě. Chuť prvního jablka po letech nedostatku. Vůně čerstvě upečeného chleba.

Elena se zachvěla rozkoší. Ale pak si vzpomněla na Alexeiova slova. Opatrně vybrala ze svého nově rozšířeného vědomí vzpomínku na krásný západ slunce, který nedávno viděla, a jemně ji vložila do proudu ženiných vzpomínek.

Když rozhovor skončil, žena se usmívala. "Bylo to moc příjemné popovídání," řekla. "A víte, najednou mám chuť jít se podívat na západ slunce."

Elena se vrátila k Alexeiovi, její mysl bzučela novými informacemi a pocity.

"Jak ses cítila?" zeptal se.

Elena se zamyslela. "Bylo to... intenzivní. Krásné. Ale také trochu děsivé. Alexei," podívala se mu do očí, "co se z nás stane, když budeme takto pokračovat? Kam až to může zajít?"

Alexei se tajemně usmál. "To, má drahá, je otázka, na kterou hledáme odpověď už tisíce let. A možná, s tvou pomocí, ji konečně najdeme."

Elena se zachvěla vzrušením i strachem. Věděla, že už není cesty zpět. Její cesta k informační nesmrtelnosti právě začala.