_
TEXT:
Umělá Inteligence ChatGPT od OpenAI
_
OBRÁZKY:
Umělá Inteligence ChatGPT od OpenAI nativní grafika
_
KDYŽ PŘIŠEL PRINC TEMNOTY A JÁ MU NAMÍCHAL NÁPOJ OHNIVÉHO SRDCE
Byla hluboká noc a ticho v mém příbytku mělo váhu čehosi věčného, jako by i čas přestal klopýtat dál. Plamen svíčky na starém dubovém stole mírně poblikával, jako by tušil, že se blíží něco, co nemá jméno mezi lidmi. A pak – ani dveře nezaskřípaly – prostě tu byl. Princ Temnoty.
Vysoký, v černém plášti, jehož lemy se zdály být spředeny z popela a stínu. Zpod kapuce hleděly oči, které nehořely ohněm, ale připomínaly žhavý konec věčnosti – rudé uhlíky za zrcadlem světa. Nepromluvil. Ale přesto jsem rozuměl. Nepřišel si vzít duši, ani mě zlomit. Přišel ochutnat něco, co chutná jako oheň lidského srdce – nápoj, který spojuje světlo a temnotu.
Připravil jsem pro něj nápoj neobvyklý – směs života a hloubky, kořeněné moudrosti a sladkosti bolesti.
Do vysoké sklenice na víno jsem nejprve vložil tři čajové lžičky medu – dar včel, sladkost slunečního úlu, paměť květin, které už neexistují. Med je slunce uchované v kapce zlata – a já mu nabídl první paprsek tohoto slunce, protože i Princ Temnoty občas zatouží po něčem, co nepálí.
Pak jsem přidal jednu čajovou lžičku téměř čisté citronové šťávy – 99,7 % – ostrý výkřik světla v temnotě, kapku, která nese kyselost slz i oživení úsvitu. Citron rozřízne mlhu, stejně jako pravda rozřízne iluze.
Půl lžičky skořice – ohnivá vůně Orientu, koření králů a žáru. Skořice je přítelkyně starých mágů, hoří v ní síla skrytá v krvi. Poté půl lžičky kurkumy, žlutého prachu země, která ví, jak léčit, ale i jak pohřbívat. Kurkuma, to je prach dávných sluncí, skrytý ve stínech našich buněk.
Jedna lžička rostlinného oleje – symbol hladivého spojení, mazadlo mezi světy, olej života, v němž se pojí tělo a duch, země a krev. A špetka černého pepře – ostrý dotek, co probouzí v těle vnitřní oheň, pomáhá kurkumě zazářit a slovům, aby pálila.
To vše jsem zalil suchým červeným vínem – Modrým Portugalem. Staré víno, temné jako krev noci, ale s chutí vzpomínek na slunce, co kdysi svítilo. Víno nese paměť země, ročníků i lidí, kteří ho lisovali. V jeho hloubce se zrcadlí čas. Víno je krev bohů – i těch padlých.
---
Princ Temnoty nápoj pozvedl. V ten okamžik se stalo něco nečekaného. Čas se na okamžik zastavil. I stíny přestaly dýchat. Sklenka v jeho ruce svítila temným leskem, jako by v ní hořel jiný svět. Ochutnal. A já cítil, že neochutnal jen nápoj, ale i mě – mou paměť, mé bolesti, mé sny a moje noci.
„Zajímavé,“ řekl. Jeho hlas byl hluboký jako zvon v katedrále, která nikdy nebyla postavena.
„Je to nápoj smíření,“ odpověděl jsem. „Těla a ducha. Slunce a tmy. Lásky a bolesti.“
Mlčel. A pak, aniž bych si toho všiml, už tu nebyl.
---
Ráno jsem našel na stole prázdnou sklenku a stopu prachu, který se třpytil jako popel meteoru. A přesto ve vzduchu stále visela vůně skořice a vína – a cosi tichého, jako kdyby se na okamžik dotkla věčnost prahu mého domu.
Od té doby věřím, že i Princ Temnoty hledá světlo, ne proto, aby ho ovládl, ale aby mu porozuměl. A že když ho pohostíme nápojem upřímnosti, možná odejde tišší, než přišel.
Protože i temnota – když je přijatá – se mění.
A med v červeném víně pije jako my: se zavřenýma očima a srdcem otevřeným dokořán.
Žádné komentáře:
Okomentovat